Nedávno premiér Babiš prohlásil, že návrh rozpočtu Evropské unie pro příští programovací období je pro českou vládu nepřijatelný. Jste členem Evropského hospodářského a sociálního výboru, kde se o těchto otázkách živě diskutuje a připravují se podklady pro rozhodnutí Evropské komise a Evropského parlamentu. Jaký je váš názor na daný problém?
S názorem premiéra Andreje Babiše, že návrh rozpočtu EU pro příští programovací období není pro Českou republiku dobře připravený, souhlasím. Mimochodem, stačí se podívat na programovací období EU pro ČR na léta 2014 až 2020, kdy velká část peněž byla vyčleněna na sociální oblast, přičemž se je našim státním orgánům nedařilo dostatečně vyčerpat. V tom má premiér Babiš pravdu, my potřebujeme tyto evropské peníze dostat do investic, ať již do modernizace českého průmyslu formou urychleného zavádění robotizace a automatizace, nebo i do stavebnictví, kdy je zapotřebí razantně pokročit při budování naší dálniční a silniční sítě. Víte, ono je to hezké, když vidíte, jak si města budují své aquaparky či stezky pro cyklisty. Samozřejmě, že nemám nic proti těm, kteří vidí svůj odpočinek v jízdě na kole, to je v pořádku, ale když jedete po dálnici D1 z Prahy do Brna, tak si akorát řeknete, proč již zde není D35, která by spojila Hradec Králové s Olomoucí a ulehčila by dopravě na D1. Ostatně těch důvodů, proč je zapotřebí změnit stavební legislativu tak, abychom se přiblížili v rychlosti výstavby silnic a dálnic Německu, je mnohem více. Vždyť si stačí připomenout provázanost našeho průmyslu s německým, a to zejména v automobilovém průmyslu. Tak snad je to již každému jasné.
Prosadit změny v přípravě rozpočtu EU pro programovací období 2020-2027, aby to vyhovovalo zájmům České republiky, asi nebude jednoduché?
To máte samozřejmě pravdu. Pro premiéra a celou českou vládu to znamená vyvinout značné diplomatické úsilí v tomto směru. Uvidíme, nakolik se to našim představitelům podaří. Jenom pro názornost uvedu jiný příklad, a tím je zemědělství.
Pro české a moravské zemědělce je naprosto zásadní otázka, že odmítáme snížení rozpočtu EU i v kapitole zemědělství o 5 % a snahu Evropské komise prosadit zastropování přímých plateb na farmu podle velikosti jejich plochy, což se týká především našich zemědělců, protože z historického hlediska máme u nás velké zemědělské podniky.
Ale chci připomenout, že odmítáme snížení finančních prostředků na Společnou zemědělskou politiku v době, kdy se po zemědělcích chce stále více úkolů, různými opatřeními se omezuje jejich klasické hospodaření a zároveň se prodražují jejich jednotlivé agrotechnické operace, například zákazem pesticidů, což je ovšem logické a potřebné. Zkrátka díky různým ekologickým, ale i politickým tlakům hrozí, že by se naši zemědělci mohli stát méně konkurenceschopnými.
Dále chceme znát přesnou definici zastropování, co se do něj bude a nebude počítat. Není příliš logické omezovat dobrovolnou ekologickou platbu v prvním pilíři, tj. v přímých platbách na farmu, která má být příspěvkem pro životní prostředí.
Stejným příkladem je i podpora citlivých komodit, kam v současné době patří například brambory, chov masného skotu, ovcí a koz nebo pěstování chmele. Ty jsou samozřejmě definovány jako citlivé ze zcela jasných důvodů a členské státy mají zájem o jejich udržení. I proto chceme navýšit rozměr obálky citlivých komodit na minimálně 25 %, aby existovala možnost cíleně těmto odvětvím pomáhat.
Asi jste vyjmenoval své nejdůležitější připomínky k návrhu Evropské komise na zformování Společné zemědělské politiky po roce 2020. Ale jak jsou na tom naši zemědělci v celkovém postavení vůči konkurenci v zahraničí?
Předně chceme konečně hospodařit za stejných podmínek jako naše přímá konkurence v okolních státech EU. U nás se mnohdy razí názor, že optimální by bylo úplné zrušení podpor pro zemědělce ze strany EU, a tím uvolnit naprosto volnou soutěž, což by nám v pohledu k okolnímu světu nakonec i pomohlo, jak říkají naši zemědělští odborníci. Ale jsme si zároveň vědomi, že tato logika je pro staré země EU nepřijatelná. Je celkem logické, že naši zemědělci chtějí mít ze svého podnikání přiměřený zisk, který zajistí rozvoj podniků a farem investicemi do inovací, do zvyšování produktivity práce a do konkurenceschopnosti, a tím i podpoří zaměstnanost v našem zemědělství, což jako odborář podtrhuji!
Naši zemědělci chtějí prodávat potraviny, které uspokojí naše obyvatele svou kvalitou i chutí. A samozřejmě také chtějí vedle intenzivní výroby zemědělských produktů a potravin zajistit péči o krajinu a venkov, kde se budeme všichni cítit dobře a na výsledky naší práce budeme hledět s respektem a úctou.
Když si položíme otázku: Čím se liší podmínky zemědělské výroby u nás od podmínek jiných zemí v Evropské unii? Výrobní podmínky máme stejné jako například sousední Německo. To však vyrábí na 100 hektarů zemědělské půdy 2,3krát více mléka, 5,3krát více vepřového masa a 3,4krát více hovězího masa. Přestože jsou přírodní podmínky stejné a náklady našich zemědělců leckdy i o něco nižší, nemáme šanci konkurovat cenám k nám dovážené produkce. Důvodem jsou podpory z národních rozpočtů zemí původní EU15, které směřují k tamním sedlákům a jsou na jednotku produkce zhruba 3–4krát vyšší než u nás. Síla národních rozpočtů těchto zemí postupně likviduje naši zemědělskou a potravinářskou výrobu. My pak vyvážíme téměř polovinu vyprodukovaného obilí bez zhodnocení. Obilí je například základní surovina pro živočišnou produkci.
Ptáte-li se, jestli máme čím konkurovat, tak musím odpovědět, že z hlediska kvality a nákladovosti jsou naši zemědělci, podle údajů Agrární komory ČR, schopni konkurovat ve všech komoditách, jelikož jejich výrobní výsledky jsou srovnatelné se státy původní EU15. Díky otevřenému trhu mají naši zemědělci stejné vybavení, logistiku, podobné metody řízení, ale i vzdělání pracovníků. Není ale možné, jak zdůrazňuje Agrární komora ČR, konkurovat národním podporám a pak ani síle obchodních řetězců, které ovládají koncovou distribuci potravin, a vedle masivních dovozů potravin ze zahraničí za mnohem nižší ceny, díky této národní podpoře, tlačí naše české a moravské dodavatele, například masa, k prodeji pod výrobními náklady Což ve svém důsledku také přispívá k likvidaci živočišné výroby u nás.
Co je v tomto směru prvořadým úkolem?
Nezbytné je vyřešit otázku nákupních cen obchodních řetězců, protože přece nelze vyžadovat produkci od českých zemědělců a potravinářů pod úrovní jejich výrobních nákladů. Stále se mluví o nízké ceně potravin. Ano, podle údajů, které máme k dispozici, tyto ceny od roku 1989 stouply v průměru o 60 %, ale náklady se zvýšily minimálně 3–5násobně.
Kdysi jsme bývali v zemědělské produkci takřka soběstační, a to ve všech komoditách, které patří do našeho mírného klimatického pásma. Současná situace je velmi špatná. Podle údajů Agrární komory ČR je v rostlinné výrobě například soběstačnost v ovoci a zelenině asi 50 %. V živočišné výrobě pak dosahujeme u vepřového masa úrovně pouze 38 % naší produkce, u drůbežího masa a vajec podle vývoje trhu 54–62 %. U mléka pak po započtení všech mléčných produktů asi 85 %. Soběstační jsme v hovězím mase, ale je potřeba si uvědomit, že je to jen díky razantnímu poklesu jeho spotřeby. Jestliže jsme v roce 1990 snědli 26 kilogramů hovězího na osobu za rok, tak v roce 2017 to bylo již jen 7,8 kilogramu.
Potřebujeme motivaci zemědělců a zpracovatelů potravin k živočišné výrobě. Nejen proto, aby naši zemědělci zužitkovali svoji základní produkci masa a vajec pro místní potraviny, ale také i z důvodu péče o kvalitu a úrodnost půdy a její schopnost dlouhodobě zadržovat vodu. S tím ovšem souvisí i tristní stav se řešením záborů kvalitní zemědělské půdy zejména pro haly obchodních řetězců. Podle našich odborníků by zde měl být již dávno vydán zákaz jejich výstavby a další zábory by měly být podmíněny několikanásobným odvodem financí českému státu, které by byly podmíněny zhodnocením bonity půdy tak, aby se záměry stavět přesměrovaly na využití starých a opuštěných zástaveb. Jednoduše tak, aby se již nevyplatilo stavět na zelené louce.
Dále potřebujeme nastavit skutečně jednotný trh EU, vycházející ze stejné úrovně národních i unijních podpor, aby země se slabší ekonomikou nebyly v oblasti potravin likvidovány a ovládány. Profity v zemědělsko-potravinové vertikále musí být nastaveny vyváženě. Prvovýrobce přece nemůže pracovat se ztrátou a omezovat svou výrobu, když koneční prodejci slušně prosperují. Za současného stavu není možné trvale očekávat pokles cen potravin, když vstupy stále rostou. Zcela zásadní pro náš rozvoj pak také bude dojednání podmínek a celého rámce Společné zemědělské politiky po roce 2020, která bude formovat náš agrární sektor, výrobní podmínky, péči o krajinu i zaměstnanost obyvatel venkova.
Miroslav Svoboda