Slavomír Horák
To, co se odehrává v ČMKOS je zřejmě jednou z etap rozpadu odborového hnutí v ČR.
Jen stručně – zjistilo se, že předseda ČMKOS Josef Středula, přestal platit odborové příspěvky a tak na konci listopadu již – podle odborových stanov – přestal být členem odborů.
Na první pohled o nic zvláštního nejde. To se přece stává, že někdo na něco zapomene. Jenomže v tomto případe jde o něco víc, o mnohem víc. Předseda odborů přece není prostý člen odborů. On je současně reprezentantem odborů na nejrůznějších jednáních např. v tripartitě. Přijímá jako předseda i různá rozhodnutí.
Ovšem jakmile přestane být členem odborů – protože nezaplatil příspěvky – nemůže být ani předsedou ČMKOS. Tato funkce předpokládá, že je členem odborů – jinak řečeno, pokud není členem odborů, již nemůže za odbory jednat.
Jsou tedy všechna jeho rozhodnutí neplatná. A dokonce je to i tak, že na svůj plat jako předseda odborů nemá nárok a měl by ho vlastně vrátit. Protože ho pobíral neoprávněně, neboť jeho funkce předsedy ČMOS zanikla.
Jsme tedy před opravdu zajímavým případem – člověk, který má mimo jiné hájit členy odborů, zajistit pro ně odpovídající práva v zaměstnání se ocitá v situaci, kdy porušil všechna možná interní ustanovení odborových stanov a možná i zákoník práce.
Jeho důvěryhodnost je zcela zásadně narušena. Jako by nestačilo to, co předvedl v prezidentské volbě. Nejenže se nechá tzv. „dotlačit“ do toho, aby ho prezident Zeman vybídl ke kandidatuře. Jak některé zlé jazyky tvrdí o tuto podpory kandidatury si doslova řekl, patrně v domnění, že mu to pomůže u zaměstnanců. A také se neutajil ani fakt, že v zákulisí jeho kampaně ovšem stály některé právní kanceláře, které pomáhaly financovat jeho kampaň.
Ovšem hlavní slovo měli odboráři, kteří obětavě sbírali potřebné podpisy.
Ty všechny pak hodil přes palubu, neboť – evidentně pod tlakem jeho kurátorů – prezidentskou volbu vzdal a doporučil svým příznivcům, aby podporovali asociální D. Nerudovou, která odbory zrovna „moc nemusí.“ Jaký paradox a jaké zklamání – pro všechny jeho podporovatele – odboráře.
Zřejmě už Josef Středula získal po letech v předsednické funkci takovou suverenitu, že na to, co se děje a čeho je účastníkem, se nemusí ohlížet. Ani na názory svých členů ani na názory širší veřejnosti.
A pokud se někteří současní odboroví bafuňáři pokusí zamést tuto aféru pod koberec – a takových signálů je víc než dost – pak to může být začátkem konce českých odborů jako důležité síly bránící – až dosud – práva pracujících.
Jde o hodně. Nepochybuji, že odborové hnutí tuto aféru přežije. Ale s jakými konci? Bude po ní silnější? To je oč tu běží…