Tento týden ( v pondělí 10. ledna) jsem se zúčastnil televizní diskuse na CNN Prima News , kde se diskutoval známý problém velikosti našeho dluhu ve vztahu k našemu hrubému domácímu produktu. Vysvětloval jsem, že výše českého státního dluhu nás sice netěší, ale není to důvod k panice, ani to rozhodně není žádná velká tragédie, jak se to snažili vykládat moji spolu diskutující. Zdůraznil jsem, že podporuji kroky Babišovy vlády, která snížila daně pro zaměstnance zrušením zdanění tzv. superhrubé mzdy a také její další kroky při zlepšování podmínek pro zaměstnance a seniory.
Moji oponenti však byli názoru opačného a pokládali kroky Babišovy vládv za špatné a nezodpovědné. Padala také slova o zadlužení na generace atd. Prostě jako kdyby moji oponenti stále ještě byli v zápalu předvolebního boje.
Nijak nechci snižovat význam deficitů státního rozpočtu stejně jako zvyšující se podíl státního dluh vůči hrubému domácímu produktu (HDP). Domnívám se, že je nutno o tom přemýšlet trochu šířeji a ve více souvislostech.
Samozřejmě, že je možné nahlížet na vývoj podílu státního dluhu na HDP jako účetní a trápit se počítáním, kdy už konečně dosáhneme nulového podílu dluhu vůči HDP. Bude to za deset, dvacet nebo za padesát let, nebo ještě déle?
Při takovém uvažování je pak možné si vytyčit cíl, že dosáhneme vyrovnaného státního rozpočtu třeba za rok, nebo za dva, neřkuli splatit celý dluh do deseti let. Recepty k tomu jsou také jasné. Seškrtejme valorizaci důchodů, snižme počet státních zaměstnanců o třetinu, jak navrhuje Fialova vláda, seškrtejme všechny daňové úlevy, jak také někdo navrhuje a konečně zlikvidujme dotace firmám a také zemědělcům. A taky navrch ještě můžeme zvýšit daně.
Umí si někdo z těch, co o tom tak lehce mluví, představit, jak by vypadala naše ekonomika? To nikomu z těch rozumbradů nedošlo, že by nevyhnutelně nastal pokles hospodářského růstu v rozsahu, který jsme ještě nezažili. Škrtat výdaje zkusil někdy v letech 2011 a 2012 pan Kalousek – byl z toho pokles růstu naší ekonomiky v situaci, kdy naši sousedé rostli.
Na druhé straně je tu pohled, nazval bych ho, národohospodáře. To by měl být pohled člověka, který chce, aby se lidem u nás žilo lépe, aby se ekonomika rozvíjela. Ten vidí vývoj národního hospodářství v souvislostech a hledá způsoby, jak pomoci firmám, podnikatelům a také jak zlepšit sociální postavení zaměstnanců a také seniorů. A v tomto postupu zacházet rozumně se státním rozpočtem. Prostě žádné revoluce, ale postup krok za krokem.
K takovému postupu se vždy budu hlásit – tedy k rozumné politice podpory hospodářského růstu.
Proto také nemohu souhlasit s těmi, kteří tam strašili – zejména paní Horská – s velikostí našeho státního dluhu.
K tomu chci uvést pár čísel o podílu státního dluhu na HDP v % (podle Eurostatu)
| 2019 | 2020 | |
| Česká republika | 30,0 | 37,7 |
| Rakousko | 70,6 | 83,2 |
| Slovensko | 48,1 | 59,7 |
| Německo | 58,9 | 68,7 |
| Francie | 97,5 | 115,0 |
Za rok 2021 ještě nejsou data k dispozici, ale ve všech zemích se podíl dluhu zvýšil.
Moji oponenti uváděli, že vzestup podílu je v ČR příliš rychlý. Na těchto číslech to ale moc nevypadá. Zřejmě si nechtějí uvědomit, že v roce 2020 se podíl dluhu ve všech zemích zvýšil tak výrazně také proto, že současně v tomto roce došlo k poklesu HDP. A tato dvě čísla se tak „potkala“ a tak proto je vzestup podílu tak výrazný. Např. v Německu poklesl HDP 0 4,6 %. V Rakousku o 6,7 %. Ve Francii o 7,9 % a v ČR o 5,8 %.
Tyto uvedené země se chovaly v podstatě stejně jako my resp. my jsme se chovali jako ony. Stejně tomu bylo i v ostatních zemích EU. Všechny se snažily zabránit dopadu covidové pandemie na jejich ekonomiku – a vzestup státního dluhu byl tou „cenou“ za tento postup. Taky bych si myslel, že tuhle jednoduchou myšlenku by většina lidí mohla pochopit.
Zaráží mně proto jen jedno. Proč jenom u nás je problém státního dluhu tak zásadním problémem a proč někdo tu straší občany jeho vývojem. Co asi tak říká německá vláda svým občanům, nebo francouzská vláda s podílem dluhu 115 %? Tam už je asi dávno revoluce – podle našich expertů už tam lidé nemají důchody, živoří, děti nemá kdo učit atd.
Je to pro tyto země takový problém, jako pro některé naše analytiky? Nebo jejich politici či ekonomové mají jiný pohled na tato čísla – nejsou to účetní. Anebo – a to asi nejspíše – tito naši „experti“ si stále ještě hrají na předvolební boj a předhánějí se v tom, jak více a co ještě dalšího nakydat na předchozí vládu, která jim tak „strašně vadila.“
Bohumír Dufek