Hlavním hostem pátečního Pressklubu Bohumíra Dufka byl Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., (* 1954) vedoucí semináře novověkých dějin Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Profesor Rychlík po ukončení studia na FF UK Praha v roce 1979 pracoval na Univerzitě Svatého Klimenta Ochridského a v Ústavu pro folklór Bulharské akademie věd v Sofii, kde se zabýval problematikou formování národního vědomí a role folklorizace historie. V Bulharsku získal titul kandidáta věd za práci Etnos i folklor.
V letech 1984-1985 pracoval jako odborný pracovník v Záhorském muzeu ve Skalici (Slovenská republika), v letech 1985-1991 jako vědecký pracovník Zemědělského muzea Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství v Praze.
Od roku 1991 pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu T. G. Masaryka, v letech 1995 – 2001 a opět od 1. ledna 2004 v Masarykově ústavu Akademie věd ČR. Současně od roku 1992 přednášel na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity v Praze moderní české, slovenské a československé dějiny. V roce 1997 se habilitoval pro obor českých dějin prací Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914-1945.
V roce 1998 byl jmenován řádným docentem pro obor moderních českých, slovenských a československých dějin. Na podzim 1998 mu byl po veřejné obhajobě udělen titul doktora historických věd (DrSc.) za doktorskou disertaci Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945-1992. K 1. 5. 2003 byl prezidentem republiky jmenován řádným profesorem pro obor české dějiny.
Kromě velkého počtu prací, jež se zabývaly především dějinami zemí jihovýchodní Evropy, se prof. Rychlík podrobně zabýval problematikou pozemkových reforem. Hlavní práce z tohoto oboru:
Pozemková reforma v Československu v letech 1919-1938. Vědecké práce Zemědělského muzea, 27, 1987-1988, s. 127-148
Príprava a priebeh pozemkovej reformy na Slovensku v rokoch 1938-1945. In: Agrikultúra, 22, 1989, s. 143-165
Pozemková reforma z let 1913-1935 a změny v pozemkové držbě za druhé světové války. In:Československý časopis historický, 37, 1989, č. 2., s. 187-207
Pozemková reforma na Slovensku v rokoch 1945-1948. In: Historický časopis, 41, 1993, č. 4, s. 394-413
Pozemková reforma v českých zemích v letech 1945-1948. In: Studie Slováckého muzea, 3/1998, s. 7-22
Obecné a specifické rysy kolektivizace ve střední a východní Evropě. In: Studie Slováckého muzea,7/2002, s. 21-30
A teď už „křížový výslech“ Jana Rychlíka, v roli „vyšetřovatelů“ nezávislí blogeři:
Jan Rychlík: V minulosti bylo mnohem více majetkových institucí. Církevní majetek byl něčím, co by se dalo pojmenovat jako majetek nadační. Byl považován za majetek královské koruny. Je to majetek panovníka, který panovník svěřuje církvi k zabezpečení určitých funkcí. Dělalo se to tak, že se např. klášteru, který zabezpečoval špitál, dala jedna vesnice a výtěžek té vesnice sloužil k udržení onoho špitálu. Klášter nebyl úplným vlastníkem takového majetku, bez souhlasu donátora nemohl ten majetek převést na jinou osobu, mohl ho zatížit zástavním břemenem jen do té míry, aby byl schopen dluh splatit. Existoval dozor ze strany královské komory. Středověk také nerozlišoval mezi majetkem státu a panovníka, dnes by asi stěží mohl pan prezident dát dceru a půl republiky třeba synovi ruského prezidenta. Obdobným způsobem se chovali i ostatní donátoři, kteří svůj dar podmiňovali určitými podmínkami.
Modrá Šance: Kdy to bylo kodifikováno?
JR: Systém se utvářel nejprve na základě zvykového práva, občas byla donace potvrzována zvláštní listinou, některé právní aspekty majetkového práva byly kodifikovány např. Vladislavským zřízením zemským z roku 1500 nebo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 (pro Moravu 1628). To nás však nemusí až tak zajímat, protože pro moderní dobu je důležitá až doba panování Josefa II. Ten řadu klášterů zrušil, postátnil, zřídil Generální seminář pro výchovu kněží pod dohledem státu a zavedl také poměrně striktní kontrolu církevního majetku, který napříště mohl sloužit jenom k určitým cílům. Od doby Josefa II., ať už v Rakouském císařství, nebo později po roce 1867 v Rakousku-Uhersku, a potom i v 1. Československé republice sice církevní instituce a organizace, jako např. biskupství či jednotlivé řády, resp. kláštery, byly i nadále vedeny v zemských deskách resp. pozemkových knihách jako vlastníci příslušného majetku, ale příslušný státní úřad (podle hodnoty majetku to zpravidla bylo místodržitelství, nebo později zemský úřad a pro velké majetky příslušné ministerstvo) mělo nad ním dozor. Pokud tedy například chtěl nějaký řád prodat pole, musel si k tomu vyžádat státní souhlas. Stát dohlížel nad tím, aby nikdo církevní majetek nevýhodnými smlouvami či fiktivními převody někam nezašantročil či neznehodnotil (dnes bychom asi řekli“ „nevytuneloval“) a aby se jeho rozsah a hodnota zásadním způsobem nezmenšovaly, protože z uvedeného majetku se prakticky veškeré církevní instituce vydržovaly. Habsburská říše především od doby Josefa II. využívala katolickou církev i k některým činnostem ve veřejném zájmu, např. k vedení matrik. Habsburští císařové, kteří se považovali v jistém smyslu za pokračovatele císařů Svaté říše římské (ta formálně zanikla v roce 1804) si také osobovali právo jmenovat biskupy, resp. je schvalovat, což rozhodně v tehdejší Evropě nebylo typické. To byl později problém za 1. republiky, která si z titulu svého nástupnictví po Rakousko-Uhersku rovněž nárokovala právo potvrzovat biskupy. Papež to ovšem odmítl s odůvodněním, že právo potvrzovat biskupy se nevztahovalo na Rakousko-Uhersko jako stát, ale bylo vázáno jen na osobu císaře. Jinak řečeno, šlo o výsadní císařovo privilegium, které na republiku jako stát nepřešlo. Po celou dobu se bavíme samozřejmě o majetku katolické církve. Ostatní církve totiž v podstatě žádný větší nemovitý majetek neměly.
MŠ: Po Josefu II. se změnila situace, takže pokud například kanovník poutního kostela na Bílé hoře vykoupil kostel za své peníze a daroval je církvi, podléhalo takové vlastnictví státnímu dozoru?
JR: Toto je dodnes nedořešeno – viz spor o Svatovítskou katedrálu. Ta byla ve středověku nepochybně chápána jako majetek panovníka, protože měla i státně politický význam, ale na druhé straně je nesporné, že tento sakrální objekt dal k užívání církvi. Kdo je tedy potom oprávněný vlastník? Můj názor je ten, že státnímu dozoru podléhal veškerý církevní majetek nacházející se na území státu. Je zde ještě jeden problém: podle církevního (kanonického) práva tvoří veškerý církevní majetek jeden celek, který patří katolické církvi jako právnické osobě. Biskupství, řády apod. jsou jen uživateli tohoto majetku, přičemž podle svého postavení v církevní hierarchii, významu anebo místních politických a hospodářským poměrů k němu mají určité dispoziční právo. Pokud tedy někdo např. odkáže třeba broumovskému klášteru, vyvstává otázka, kdo je vlastně obdarovaný – zda broumovský klášter, nebo církev jako celek.
Otázku pozemkového majetku církve se pokoušely řešit od vzniku první republiky v roce 1918 prakticky všechny režimy. Po roce 1918 se na církevní pozemkový majetek, stejně jako na každý jiný, vztahovaly zákony o pozemkové reformě, tedy především záborový zákon z 16. dubna 1919 (č. 215/1919 Sb.) a přídělový zákon z 30. ledna 1920 (č. 81/1920 Sb.). Podle prvního zákona stát zabíral pozemkový majetek patřící jednomu a témuž vlastníkovi nebo týmž spoluvlastníkům o výměře nad 150 ha orné půdy, či nad 250 ha jakékoliv půdy. Zábor neznamenal konfiskaci, znárodnění či vyvlastnění, protože původní majitel dostával za převzatou půdu finanční náhradu a kromě toho samotné převzetí půdy mohlo být i na několik let odloženo, pokud to místní poměry dovolovaly (především pokud nebyla v místě poptávka po půdě). Státem převzatá půda byla rozparcelována uchazečům z řad výkonných zemědělců a nabyvatel byl povinen ji zaplatit buď hned, nebo ve splátkách. Třeba říci, že při záboru církevního majetku postupoval stát benevolentně: především posuzoval každý církevní objekt odděleně a nikoliv veškerý církevní majetek jako celek, takže např. každé biskupství si mohlo ponechat 150 ha, resp. 250 ha půdy a totéž platilo samozřejmě i pro církevní řády, kláštery atd. pokud byly v knihách zapsány jako vlastníci. Odklad záboru byl rovněž často využíván. Nakonec bylo rozhodnuto, že církevní majetek nebude až na výjimky parcelován a o jeho osudu a využití rozhodne smíšená komise složená ze zástupců státu a církve. Tato komise skutečně vznikla, avšak problém majetku se do konce první republiky nepodařilo uspokojivě vyřešit. V praxi jednotlivé církevní instituce mohly na obstavené půdě i nadále hospodařit, musely pouze platit z této půdy tzv. hektarový příspěvek, což byla vlastně zvláštní pozemková daň. Nutno říci, že vynětí církevní půdy z parcelace bylo čistě politickým rozhodnutím, které vyplývalo z tehdejších složitých jednání s Vatikánem o normalizaci vztahů (tato jednání vyústila 20. ledna 1928 v podpis dohody o vzájemných vztazích). Po druhé světové válce se situace zásadně změnila. Na církevní půdu nacházející se ve správě státu (tj. v záboru) se vztahoval zákon z 11. července 1947 o revizi pozemkové reformy (č. 142/1947 Sb.), podle kterého se jednak měla rozparcelovat veškerá půda, která při první pozemkové reformě parcelaci unikla, a navíc bylo možné rozsah půdy ponechané původnímu vlastníkovi snížit na pouhých 50 ha. Zákon o revizi pozemkové reformy se ale v praxi uskutečnil jen v minimální míře, protože přišel únorový převrat. Zákonem z 21. března 1948 (č. 46/1948 Sb.) o nové pozemkové reformě bylo vlastnictví půdy omezeno na pouhých 50 ha, avšak vlastnické právo se vztahovalo jen na fyzické osoby, které na této půdě skutečně pracovaly. Zároveň byl novelizován i zákon o revizi pozemkové reformy schválený 11. července 1947, a to v tom smyslu, že pokud vlastník na půdě nehospodaří, podléhá převzetí a parcelaci veškerá jeho půda (zák. č. 44/1948 Sb.). Církev tím přišla o veškerý pozemkový majetek, a to bez jakékoliv náhrady. Tato půda nakonec zpravidla parcelována stejně nebyla, ale byla dána do užívání státním statkům a od roku 1949 také vznikajícím jednotným zemědělským družstvům. 14. října 1949 schválilo Národní shromáždění dva zákony: zákon o zřízení Státního úřadu církevního (č. 217/1948 Sb.) a o zabezpečení církví náboženských společností státem (č. 218/1948 Sb.) Druhý zákon – čistě teoreticky – měl církvím kompenzovat zabavený majetek, protože duchovní státem uznávaných církví měli být napříště zcela placeni ze státního rozpočtu. Nechme teď stranou jak a v jaké míře, ale objev vyplácených platů určitě neodpovídal hodnotě zabaveného majetku, která byla mnohonásobně vyšší. Stát si na druhé straně prostřednictví Státního úřadu církevního nárokoval právo naprostého dozoru nad veškerou činností všech církví. Žádný duchovní nesměl vykonávat svou funkci bez písemného souhlasu státního orgánu, přičemž tuto funkci mohl vykonávat jen v místě, které bylo v tomto souhlasu jmenovitě uvedeno. Duchovní nesměli organizovat bez výslovného souhlasu státu sbírky, náboženské poutě či jiná shromáždění anebo výuku náboženství mimo školy, kde výuka musela být rovněž předem řádně ohlášena a povolena. To vše ve skutečnosti znamenalo poměrně zásadní omezení náboženských svobod. V rámci dalších znárodňovacích opatření pak církevní instituce ztratily i další nemovitý majetek.
Po listopadu 1989 nebyl samozřejmě státní dozor nad církvemi politický únosný a myslitelný. Zákonem z 23. ledna 1990 (č. 16/1990 Sb.) byla zrušena státní kontrola církví, ale státní zabezpečení duchovních zůstalo. Protože ale nyní neexistovala státní kontrola, nebyly ani nastaveny žádné limity, např. pro počet duchovních, které stát zabezpečuje. Nikdo samozřejmě nemůže omezovat žádnou církev v tom, kolik bude mít duchovních, ale jejich zabezpečení je nyní pro stát problémem, protože stát má povinnost platit všechny duchovní. Za komunistů zde tento problém nebyl, protože existoval „numerus clausus“, tedy limity pro počet přijatých do semináře a počet udělených státních souhlasů pro kněží. Samozřejmě, že od roku 1990 nastal ohromný nárůst v počtu duchovních. Zákonem z 19. července 1990 (č. 248/1990 Sb.) byl církevním řádům a kongregacím a olomouckému arcibiskupství vrácen výčtem stanovený majetek. Ostatní církevní pozemkový a jiný zemědělský majetek je podle § 21 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku z 21. května 1991 (č. 229/1991 Sb.) dočasně blokován, takže se s ním nesmí do přijetí zvláštního zákona nakládat. Zůstal tedy fakticky ve vlastnictví státu, případně obcí. Dnes stojíme před rozhodnutím: vrátit církvi její majetek (nechme teď stranou otázku, do jaké míry byly církevní instituce skutečně vlastníky v dnešním slova smyslu) a odříznout ji potom od státního rozpočtu, nebo nevracet nic a nadále financovat její provoz. Chci zdůraznit, že jde o čistě politické rozhodnutí a jako takové záleží na konsensu rozhodujících politických sil.
MŠ: Za 1. republiky stát ale církev nefinancoval, nemýlím-li se?
Kněží ze státem uznaných církví měly podle zákona z 25. června 1926 právo na plat, resp. příplatek němu, tzv. kongruu. Částečně tedy kněží už tehdy placeni ze státních prostředků byli. Šlo ovšem jen o relativně malou část zdrojů financování církví, zejména pokud jde o církev katolickou. Ta totiž i nadále hospodařila na pozemcích obestavených státem, i když z nich platila zvláštní pozemkovou daň.
MŠ: A neměli bychom se vrátit k praxi 1. republiky?
Bohumír Dufek: To už je zbytečná debata, protože nic nebránilo sociální demokracii za její vlády, aby rozhodla, že církvi vrátí 1 korunu a majetek definitivně zabaví. Je to politické rozhodnutí, v rozmezí od 1 Kč až vydání všeho státního majetku.
JR: Osobně nemám problém s vydáním pozemkového nebo jiného majetku, pokud je v držbě státu. Problém mám s finančními náhradami, které se budou úročit, protože dnes, kdy se má šetřit, není vhodná doba pro vyplácení náhrad. Lidé, kteří měli podíly v družstvech, také často nic nedostali. Kromě toho se restituční zákony vztahovaly výhradně na soukromý majetek fyzických osob, ne soukromých a už vůbec ne veřejných osob právnických. Pokud se vydával majetek spolkům (např. Sokolu), tak to bylo ad hoc rozhodnutí politických míst sankcionované zvláštní právní normou, které nesouviselo s restitučním zákonem.
Outsider Media: Ale přesně tak nesouvisí církev. Vláda by neměla tvrdit, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, ale měli by říci, že stát se rozhodl církvi darovat majetek.
JR: Oficiální myšlenka restituce je, že jde o částečné napravení křivd minulého režimu. Pokud budeme prosazovat, že „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, tak pak musíme vrátit majetek sudetským Němcům. Konfiskace pozemkového majetku sudetských Němců se totiž opírala o dekret prezidenta republiky z 21. června 1945 (č. 12/1945 Sb.) jehož § 1 písm. a) jasně říká: „s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělské reformy majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.“ Vynětí majetku z konfiskace bylo možné jen u osob německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnili boje za obnovení samostatnosti Československé republiky (§ 1, odst. 2). Samotná loajalita vůči státu, ba dokonce ani věznění nacistickým režimem, stejně jako pouhé ponechání či vrácení československého občanství nebylo důvodem ke konfiskaci. Tento dekret je příkladem hrubé nespravedlnosti, přesto u nás nikdo neuvažuje o kompenzaci bývalým vlastníkům za tento zabavený majetek.
MK: Takže jsme došli k tomu, že vydání majetku je politickým rozhodnutím a právní argumenty padly ze stolu. Jaký by mohl být věcný argument proti vydání církevního majetku?
JR: Věcné argumenty mohou být dva: Jednak že ve skutečnosti církevní subjekty nebyly vlastníky, ale jen uživateli, jednak že restituční filozofie vychází z toho, právnické osoby, což církev nepochybně je, vůbec restituovány nebudou. Politický argument je jeden, a to že tato doba neumožňuje takovou restituce provést. Politicky těžko odůvodníte, že si mají všichni utáhnout opasky a že se nemůžeme zadlužovat, a přitom se má stát zadlužit na 30 let dopředu a zaplatit na úrocích možná o 60 miliard více než je hodnota tohoto majetku.
OM: A není klíčovým argumentem prolomení restituční hranice?
JR: Z hlediska majetkoprávních vztahů se 25. února 1948 nic zajímavého nestalo. Čistě teoreticky, byť já to nepředpokládám, je možné posunutí restituční hranice kamkoliv do minulosti. Nejvíce pozemkového majetku bylo ve skutečnosti zabaveno podle zákona o revizi pozemkové reformy z 11. července 1947 (č. 142/1947 Sb.) dodatečně novelizovaného zákonem 44/1948 Sb z 21. března 1948. Jinak řečeno: velice často docházelo k tomu, že ten majetek byl zabrán podle zákona z roku 1947, ale zaknihován, formálně převeden na český stát až po Únoru 48.
OM: Vraťme se ale k roku 1919. Dle mého názoru po prvorepublikovém obstavení měla církev ve vlastnictví 150 hektarů.
JR: Takové názory také existují.
Martin Kopecký: Ale tohle přece není právní spor, ale politické rozhodnutí.
JR: Jak jsem už ukázal, ono to bylo politické rozhodnutí i v roce 1919. Zákon 215 z roku 1919 hovoří jasně, že ten majetek má být zabrán, ale politické rozhodnutí bylo, že by to způsobilo komplikace, takže církevní majetek sice obstaven byl, ale nebyl rozparcelován. A z čistě právního pohledu – bylo to v podstatě nezákonné.
OM: Závěr by měl být, abychom se nebavili o tom, jestli vrátit nebo nevrátit, ale mělo by se jednoznačně říci, že se tady nejedná o žádné právní věci, o eticko-morální věci, ale je to politické rozhodnutí současné moci, vlády, parlamentu…
MK: …které bude po změně politické garnitury zrušeno.
JR: Nemůžete majetek jednou vracet, a pak zase brát, z toho by vznikl naprostý chaos.
MŠ: Slovo znárodnit přestává mít jednoznačně pejorativní nádech po roce 2008…
JR: V normální společnosti se někdy privatizuje, jindy znárodňuje.
BD: Thatcherová také nejdříve znárodnila a pak zprivatizovala.
MK: No jo, dokud vydělávaly, byly privátní…
OM: Také je potřeba rozeznávat rozdíl mezi znárodněním a zabavením, protože znárodňuje se zpravidla za náhradu a zabavuje se bez náhrady.
JR: Čistě právně u nás bylo znárodnění provedeno jak po roce 1945, tak i po roce 1948 za náhradu, která dokonce v některých případech byla i vyplacena. Bohužel ti lidé, kterým to vyplatili, měli dvojnásobnou smůlu, protože o ty peníze přišli měnovou reformou v roce 1953.
OM: Ale co já vím, tak prvorepubliková pozemková reforma byla za náhradu. Nevím, jak to bylo vůči církvi…
JR: Církev nic nedostala, protože se její pozemky neparcelovaly. Statkářům se vyplatila náhrada podle tzv. náhradového zákona z 8. dubna 1920 (č. 329/1920 Sb.) Náhrada za převzaté pozemky byla stanovena průměrem cen půdy v letech 1913-1915, přičemž u velkých statků s výměrou nad 1000 ha se tato náhrada snižovala o 5 – 40%. 21. prosince 1921 vydala vláda nařízení č. 53/1921 Sb., kterým byla stanovena zvláštní skupina pro výpočet náhrad. Vycházely z čistého katastrálního výnosu, který se násobil koeficientem úměrně klesajícím podle vzdálenosti pole od odbytiště. Samozřejmě, díky válečné inflaci náhrady neodpovídaly poválečným tržním cenám. Argumentace státu ale byla taková, že když ti statkáři ve znehodnocených penězích splatili své dluhy, tak se nemohou bránit, když jim stát týmiž penězi platí za převzaté pozemky.
OM: A teď si uvědomme ten paradox, že náhrady církvi se budou vyplácet obráceně, v trojnásobně nadhodnocených cenách.
JR: To já momentálně považuji za neseriózní, když se má šetřit, tak musíme šetřit všichni.
MŠ: Takže jestli jsem to dobře pochopil, jde o politické rozhodnutí, opírající se o politické rozhodnutí, jež se opírá o další politické rozhodnutí. A v podstatě tam neexistuje racionální podklad, který by byl opřen o nějaká čísla…
JR: Je to politicko-ideologické rozhodnutí, podobně jako některá rozhodnutí o privatizaci. Proč např. chce stát privatizovat budějovický Budvar? Ekonomicky k tomu není žádný důvod.
BD: Protože Anheuser-Bush údajně slíbil, že bude 15 let financovat ODS, když mu to prodají, protože tím konečně vyřeší své známko-právní problémy. A je to ekonomické rozhodnutí ODS, která se tři volební období nebude muset starat o volební účet.
JR: Redaktor Hanák z „Práva“ o tom psal, že se ptal, proč se privatizuje zisková Becherovka, a od ODS dostal odpověď: „Protože ještě není soukromá“. Hanák tím vystihl podstatu věci: pro pravici je vše státní špatné, což je ale čistě ideologický přístup. Je to úplně stejné, jako když v padesátých letech komunisté u nás z čistě ideologických důvodů znárodňovali i úplně malé živnosti a služby. K tomu je třeba vědět, že např. v Polsku či NDR k úplnému znárodnění soukromého sektoru tehdy nedošlo.
OM: To je ten známý argument pravice – proč by měl stát vařit pivo?
JR: A proč by neměl, jestliže se to vyplatí? V Dánsku patří jeden z největších pivovarů státu a jeho zisk tvoří příjem státního rozpočtu. Ekonomické aktivity státu přece vůbec neznamenají návrat k socialismu, jak nás straší česká pravice. V Rakousku byl v minulosti (a pokud vím, tak stále trvá) tabákový monopol, v Polsku je dodnes alkoholový monopol. Jsou snad tyto státy socialistické?
BD: A já půjdu ještě dál. Proč se budeme bavit o nějaké důchodové reformě? V Lesích ČR je bilionový majetek, kdyby se prodal nebo vložil do důchodového fondu, máme vyřešeny problémy s důchody na 50 let.
MŠ: Problém je jeden, jakmile to půjde do privatizace, tak už to není bilion, ale 500 miliard, 100 miliard, najednou je to ve ztrátě a na konci se ptáme, jestli se najde někdo, kdo to za převezme za korunu…
OM: Proč, když už se majetek má vydávat, to nejde přes výčtový zákon?
JR: To je technicky neproveditelné, protože v pozemkových knihách nebyly všechny převody evidovány. Za komunistů nastal strašný chaos, protože vše bylo v konečném důsledku stejně státní a tak zápisům do knih nebyla věnována příliš velká pozornost. Do té doby si každý hlídal, co je v pozemkových knihách zapsáno, stejně jako dnes, ale po roce 1948 to bylo státu spíše jedno.
Celé bych to s dovolením shrnul: To, jestli církev měla či neměla nějaký majetek, je otázka názoru a právního pohledu, protože je možno najít argumenty pro i proti. Rozhodně nikdy nebyla takovým vlastníkem, jako třeba soukromá firma. Církev měla dispoziční právo k majetku do určité hodnoty. Je tu jistě i jiný pohled: církev byla vlastníkem, protože byla zapsána jako vlastník v zemských deskách, resp. v pozemkových knihách či později v katastru nemovitostí. Já jako historik mám ale na to ten názor, že u církve šlo o majetek svěřený, nikoliv plnohodnotně vlastněný.
Outsidermedia.cz