Stát sice není „dojná kráva“, ale přesto by vláda měla více vyslyšet názory odborů na řešení otázek české ekonomiky!
Rozhovor s předsedou Asociace samostatných odborů Bohumírem Dufkem
Ministerstvo financí ČR předložilo do Poslanecké sněmovny návrh státního rozpočtu pro rok 2019 s tím, že zatím nezahrnuje závěrečnou dohodu vlády ČR a odborů o vývoji platů ve státní a veřejné sféře pro rok 2019. V pondělí 19. listopadu by se o této otázce mělo ještě jednat v rámci zasedání Rady hospodářské a sociální dohody ČR. Jaký je postoj Asociace samostatných odborů k této otázce?
K původnímu návrhu Českomoravské konfederace odborových svazů, aby se přidalo na platech pro rok 2019 všem zaměstnancům státní a veřejné správy o 10 %, zaujala Asociace samostatných odborů názor, že z ekonomických důvodů nelze přidat všem stejně a naopak, že je nutné diferencovat. Tedy zvýšit platy těm nejpotřebnějším profesím, které to potřebují, jako jsou pedagogové, nepedagogičtí pracovníci, zdravotní sestry v nemocnicích a ostatní zdravotní personál, který slouží v nepřetržitém provozu apod. Mimochodem, v tomto jsme se v podstatě shodli i s názorem premiéra Andreje Babiše.
Proto také oceňujeme, že v rámci jednání odborů s vládou ČR nakonec došlo k dohodě, že v návrhu státního rozpočtu pro rok 2019 se objevilo, že objem prostředků na platy pedagogických pracovníků v regionálním školství se zvyšuje o 15 % s dopadem 13,5 mld. Kč, a že se plánuje zvýšení počtu pedagogů o 16 000 s dopadem 6,8 mld. Kč. Zároveň jsme uvítali, že nepedagogickým pracovníkům ve školství se zvýší platy o 10 %.
Pokud jde o zdravotní setry ve směnném provozu u lůžka, vláda zařadila do návrhu státního rozpočtu zvýšení jejich příplatků o 5 tisíc korun, tj. na 7000 Kč, a pro ostatní pracovníky ve směnném provozu o 2 tisíce korun. Zdravotnické odbory zastávají názor, že by měli dostat přidáno více, to je oněch 10 % platu, případně mzdy v soukromých nemocnicích, což ovšem není otázka prostředků státu nýbrž zaměstnavatelů.
Zkrátka, o těchto věcech budeme v rámci tripartity ještě hovořit. Uvidíme, na čem se s vládou, a případně i se zaměstnavateli, shodneme. Jenom k tomu podotýkám, že potom by, po uzavření naší dohody, vláda musela tuto dohodu v Poslanecké sněmovně prosadit silou počtu svých poslanců, neboť lze očekávat, že někteří poslanci v rámci schvalování rozpočtu rozehrají svoji hru přesunu peněz z jedné kapitoly rozpočtu do druhé, a to na základě prosazování jejich vlastních zájmů
Součástí návrhu státního rozpočtu pro rok 2019 je i zvýšení průměrného starobního důchodu o cca 918 Kč od 1. ledna 2019. Jako odbory to určitě vítáte. Jak, by měl, podle vás, stát v politice zajištění slušného živobytí našich důchodců dále pokračovat?
Myslíme si, že je nutné, aby stát nezapomněl na ty, kteří po celý svůj život poctivě pracovali a řádně odváděli své sociální a zdravotní pojištění. I oni si zaslouží mít nárok na důstojný a zasloužený odpočinek. Proto také zvýšení důchodů o těch zhruba 900 Kč vítáme s tím, že bylo také správné, když se vláda ČR rozhodla přidat i oněch 1000 Kč důchodcům nad 85 let, neboť právě oni mají nízké důchody z důvodu jejich tehdejších nízkých výdělků, které kdysi před lety dostávali.
V této souvislosti musím však upozornit, že v současné době existuje v rámci tripartity shoda, že by důchody měli být odvozeny od sumy 40 % průměrné mzdy. Ovšem, jako odbory, v současné době prosazujeme názor, který již dnes zastávají mnohé odborové centrály v západoevropských zemích, že by se výpočet důchodů měl zvednout na úroveň 50 % průměrné mzdy. Samozřejmě, že při prosazování tohoto názoru ve vládě, a u zaměstnavatelů, nás čeká ještě mnoho práce. Zaměstnavatelé jsou si toho dobře vědomi, a proto se nyní v médiích snaží neustále tvrdit, že stačí, aby byly důchody ve výši 40 % průměrné mzdy. Myslím si, že je zapotřebí, aby se za náš názor aktivně postavili i řadoví členové odborů, a aby nás bylo dost slyšet, protože ostatní občané by měli pochopit, že odbory hájí zájmy většiny z nich, tedy těch, kteří v naší zemi vždy poctivě pracovali a žili.
Poslanecká sněmovna nakonec schválila zrušení karenční doby k 1. červenci 2019, což odbory vždy prosazovaly. Znamená to tedy, že po dobu prvních tří dnů nemoci dostane zaměstnanec 60 % své mzdy. Určitě to vítáte. Chcete ještě k tomu něco dodat?
Máte pravdu, že to odbory vítají, protože naše stanovisko bylo vždy jednoznačné. Díky prvním třem dnům nemoci, které nemocným lidem nebyly propláceny, tak často nemocní zaměstnanci nešli k lékaři a zůstávali v práci. Tím ohrožovali zdraví ostatních zaměstnanců na pracovišti, přičemž sami pro sebe si rovněž zhoršovali svůj zdravotní stav. Protože při neléčení nemoci v počátečním stadiu se tato nemoc nakonec zhorší tak, že konečné výdaje státu na léčbu těchto pacientů, kteří nešli včas k lékaři, jsou daleko vyšší než, když by se ihned léčili. Zároveň odmítáme tvrzení podnikatelů, že díky karenční době se rapidně snížilo to, že lidé si vzali na pár dní volno a šli dělat své melouchy. Sice tak může pár jednotlivců postupovat, ale to přece neznamená, že takto to činí většina zaměstnanců. Takovéto pseudoargumenty některých zaměstnavatelů odmítáme! Proto také oceňujeme, že většina poslanců, kteří zrušení karenční doby schválili, pochopila, v čem máme pravdu, a kde je zapotřebí se dívat na určité věci z hlediska lidských hodnot.
*Přejděme k zásadním ekonomickým otázkám. I tento návrh státní ho rozpočtu počítá na příjmové straně s pozitivními přínosy boje proti daňovým únikům, ať již jde kontrolní hlášení i elektronickou evidenci tržeb. Někteří ekonomové tvrdí, že přínos není tak vysoký, jak očekával premiér Andrej Babiš. Jaký je názor odborů?
Domníváme se, že každý boj proti daňovým únikům a podvodům v ekonomice je nutný. Proto také existují instituce státu, které se tomuto problému věnují, ať již jsou to finanční a celní úřady či státní zastupitelství a Policie ČR. To je v pořádku, neboť je to jejich poslání. Ovšem v této souvislosti je nutné zdůraznit, že pro jejich kvalitní práci je nutné vytvořit vhodné podmínky. Když si vzpomeneme na divokou privatizaci naší ekonomiky počátkem 90. let minulého století, kdy „ekonomika dostala přednost před právem“, tak je nutné ocenit snahu premiéra Andreje Babiše o vytvoření takového klimatu v naší společnosti, aby ti, kteří podvádějí a kradou, měli co nejmenší prostor k těmto nekalým praktikám. Z tohoto pohledu odbory vidí tímto způsobem i celou záležitost kontrolních hlášení a elektronické evidence tržeb. Možná, že očekávání vládních představitelů bylo vyšší, než jsou dosavadní výsledky, ale jde přece o princip! Tedy, aby si podnikatelé uvědomili, že podvádět se nemá, a že mají poctivě podnikat a ne, aby utajovali před finančními úřady značnou část svých tržeb. Tím narušují konkurenční prostředí, což by si měli uvědomit právě ti poctiví podnikatelé, kteří by naopak měli vyvinout společenský tlak na to, aby naše společnost přijala tézi, že poctivě pracovat a podnikat se vyplatí!
*Když hovoříme o ekonomice, musíme se rovněž dotknout i otázky zvýšení minimální mzdy a životního minima. Jaký je názor Asociace samostatných odborů na potřebu zvyšování minimální mzdy i životního a existenčního minima?
Přirozeně, že názor odborů spočívá v tom, že by se minimální mzda měla postupně zvedat. V současné době činí 12.200 Kč. Českomoravská konfederace odborových svazů navrhuje její zvýšení pro rok 2019 o 1500 Kč na 13.700 Kč. Zatímco premiér Andrej Babiš má názor, že by se měla, kvůli vývoji české ekonomiky, zvýšit jen o 1000 Kč na 13.200 Kč. Zaměstnavatelé navrhují její zvýšení pouze o 800 Kč. Stanovisko Asociace samostatných odborů vychází z predikce dalšího vývoje české ekonomiky, tedy obdobně jako premiér Andrej Babiš, a navrhujeme zvýšení minimální mzdy o 1000 Kč pro rok 2019. Ale na druhé straně, náš požadavek je, aby se po dobu funkčního období této vlády každoročně minimální mzda zvyšovala o 1000 Kč ročně. To by bylo, podle nás, v pořádku. Jenom připomenu, že význam minimální mzdy spočívá v tom, že od ní se odvíjí zvyšování ostatních mzdových tarifů, což znamená zvýšení platů dalším zaměstnancům.
Pokud jde o zvýšení životního a existenčního minima, tak odbory jsou logicky také pro jejich zvýšení, neboť rostou ceny energií, bydlení, potravin a dalších věcí. Takže mnozí občané by se mohli dostávat do existenční nouze, což by ve svých důsledcích nakonec stejně vedlo ke zvýšení nákladů státu na řešení této situace. V této chvíli existuje ve vládě ČR rozpor mezi ministryní financí Alenou Schillerovou a ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou v otázce zvýšení životního a existenčního minima. Uvidíme, jak nakonec vláda ČR tuto otázku vyřeší, protože je to v její kompetenci. Ale jenom mohu podotknout, že jako odbory o tom, v rámci volné diskuse na tripartitě, budou také hovořit.
Odejděme nyní od problematiky státního rozpočtu pro rok 2019 a zvyšování mezd a sociálních dávek. Součástí Asociace samostatných odborů je také Odborový svaz železničářů, takže problematika situace na české železnici je vám blízká. Co říkáte nápadu ministra dopravy Dana Ťoka privatizovat část našeho nákladního dopravce ČD Cargo?
Pokud jde o prodej části ČD Cargo, kterou propaguje ministr dopravy Dan Ťok, myslím si, že je to absolutně nesystémové řešení. Pokud vím, tak sami železniční odboráři s tím nesouhlasí. Vždyť ČD Cargo je dceřiná společnost Českých drah, která aktivně provozuje nákladní dopravu po železničních tratích v Evropě. Přitom dosahuje významných zisků za provozování této dopravy a z tohoto zisku dotuje osobní přepravu osob u Českých drah. Ta je přirozeně ztrátová. Železniční odboráři jsou toho názoru, že by tato privatizace, zejména prodej části akcií ČD Cargo přes burzu, jak navrhuje ministr Dan Ťok, ve svých důsledcích ekonomicky České dráhy poškodil. Jsem rád, že premiér Andrej Babiš se vyslovil, že se ČD Cargo privatizovat nebude.
Jako předseda Asociace samostatných odborů k tomu musím říci i svůj osobní názor. V České republice by již mělo skončit tolik diskutované téma, které se u nás razilo zejména na počátku 90. let minulého století, a které v řadě ohledů přetrvává dodnes, že stát je špatný hospodář. Proto se tak v průběhu 90. let tak mohutně, a mnohdy i nesmyslně, privatizovalo, kdy mnoho státních podniků se prodávalo do zahraničních rukou. Tato myšlenka, že stát je špatný hospodář, by se již měla opustit. Příkladem jsou mnohé zahraniční firmy, které jsou v rukou příslušného státu. V automobilovém průmyslu je to třeba Renault ve Francii. Mohl bych jmenovat i řadu jiných příkladů. Ale, co chci zdůraznit, že například maďarské čerpací stanice MOL odkoupily část sítě naší Benziny a velmi úspěšně je provozují na našem trhu. Dokonce rozšiřují své působení na trhu. Opět mohu dodat, že těchto příkladů by se našlo povícero.
Naši podnikatelé by si měli uvědomit, že stát není dojná kráva, a že nelze od státu vykupovat, mnohdy i za levný peníz, lukrativní majetek, který přináší ekonomický přínos českému státu s tím, že by státu nechali na starosti nelukrativní majetek, o který by se stát musel postarat, protože jeho spravování nese určitou ekonomickou zátěž. Právě na to chci, jako odborář, upozornit a varovat, že by i stát měl být v těchto případech mnohem opatrnější.
Miroslav Svoboda