Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR uspořádaly nedávno, 8. června 2022, v Praze významnou protestní akci, během níž obě nevládní společenské organizace, které zastupují zájmy českých produkčních zemědělců, vyslovily zásadní a ostrý nesouhlas se zemědělskou politikou současné vlády premiéra Petra Fialy.
Samozřejmě, že k tomu musíme dodat, že dalším spoluorganizátorem této protestní akce byl i Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR), který hájí zájmy zaměstnanců v českém zemědělství a potravinářství.
Smyslem dopoledního protestního shromáždění v pražském Paláci Lucerna a odpolední demonstrace před Úřadem vlády ČR bylo poukázat na to, že díky nesprávně nastavenému Strategickému plánu Společné zemědělské politiky (SP SZP) pro Českou republiku na léta 2023-2027, se v několika příštích letech české zemědělství dostane do závažných ekonomických problémů. Výsledkem této nesprávně Nastavené zemědělské politiky Fialovy vlády bude snížení objemu vyprodukovaných potravin u nás, a tím i výrazné snížení konkurenceschopnosti českých produkčních zemědělců na evropském a světovém trhu. Následně se poté zvýší dovoz drahých potravin ze zahraničí, a to drahých zejména pro spotřebitele.
O rozhovor, proč zemědělské odbory podpořily tuto protestní akci obou nevládních zemědělských organizací, jsme požádali předsedu OSPZV-ASO ČR Bohumíra Dufka.
Ve svém vystoupení v pražské Lucerně jste poukázal na to, že její sál byl svědkem řady protestních akcí českých zemědělců za posledních 30 let. Proč?
Víte, když se ptáte, v čem spočíval zvláštní význam Paláce Lucerna při organizaci protestních akcí zemědělců, tak především v tom, že na ně premiér a někteří členové vlády, a s nimi další politici. Obvykle se dostavili a vystoupení našich zemědělců si vyslechli, byť s nimi, to je s jejich argumenty, třeba nesouhlasili. Letos však za vládu a celou vládní koalici přišel ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který zastupoval nepřítomného premiéra Petra Fialu (ODS), z důvodu jeho zahraniční cesty, a ministra zemědělství Zdeňka Nekulu (KDU-ČSL), který se omluvil kvůli karanténě.
Proč o tom hovořím? Především proto, že v 90. letech minulého století jsem na vlastní kůži zažil jiného lidoveckého ministra zemědělství, a to Josefa Luxe, který byl zároveň i vicepremiérem. Víte, Josef Lux, se snažil ve vládě, i mimo ni, udělat vše pro to, aby české zemědělství mělo srovnatelné podmínky se zemědělstvím v Evropě. Říkám, že nikdy, za svoji éru, nenechal žádného zemědělce na holičkách. Když se tehdy nejsilnější vládní strana ODS zpronevěřila svým ideálům, nebál se z koaliční vlády vystoupit, a tím tuto vládu položit.
Zároveň musím zdůraznit, že Josef Lux vždy říkal, že zemědělci by měli vyrábět, pečovat o půdu a obdělávat českou zem. Myslím si, že největší jeho přínos spočíval v tom, že dokázal prodat půdu českým zemědělcům a českým majitelům, protože zde byl tehdy obrovský tlak ze sousedního Německa, aby se naše půda vyprodávala i zahraničním kapitálovým společnostem.
Zažívají čeští produkční zemědělci tyto tlaky i dnes?
I dnes jsme svědky obdobných tlaků ze strany ODS, i když trochu jiným způsobem. Jde totiž o spor, zda se má české zemědělství ze strany vlády podporovat, či zda tuto vládní podporu dostanou spolustraníci, kteří nedočkavě čekají, aby od státu či z Bruselu získali velké dotace.
K tomu mohu říci, že české zemědělství prošlo mnohými kritickými situacemi. Podle nás by měla vláda učinit potřebné změny ve Strategickém plánu Společné zemědělské politiky, tak aby české zemědělství i nadále produkovalo potraviny, a aby nehrozil jeho postupný útlum.
V této návaznosti jenom připomenu, kam se vývoj za posledních 30 let dostal. Jestliže v roce 1990 to byli právě Poláci, kteří k nám, do tehdejšího Československa, jezdili nakupovat maso a další potraviny, tak nyní tiše čekáme, jestli k nám, přijede polský kamion, který „nacpe“ některou část jejich výroby potravinářských produktů k prodeji do německých supermarketů, přičemž jejich supermarkety a hypermarkety potom našim zákazníkům tyto potraviny draze prodají.
Argument členů vládní pětikoalice ale zní, že máme v EU svobodný zemědělský trh…
Ano, jak přímo v Bruselu, také z úst současné vládní koalice, neustále slyšíme, že máme v Evropě zemědělský trh. K tomu si dovolím říci, že u nás žádný volný zemědělský trh nikdy nebyl. Podle nás to byly vždy souboje národních dotací, to je, kdo více podpoří své zemědělce, a kdo dokáže více dotovat svoji výrobu, kterou vyveze za hranice své země. Proto se dnes ptám: Jaké zde byly vlády? Jak podporovaly zemědělce? Vždyť dnes jsme na takové úrovni, že nemůžeme říci, že máme potravinovou soběstačnost!
Jenom k tomu musím podotknout jednu maličkost. Jde o to, že Česká republika, byť je to malá země, přesto produkuje hodně obilí, které dokonce i vyváží. Podotýkám, že když produkuje hodně obilí, tak přesto se u nás zdražuje chleba. Jak je to možné? Přece běžně platí, že na trhu cena zboží, kterého je nadbytek, tak jeho cena klesá. Ale, u nás chleba zdražuje, a to zejména pro naše spotřebitele.
Zhodnotím-li současnou úroveň růstu cen prakticky všeho zboží či služeb, myslím si, že je to úplně jedno, jde-li o občany nebo podnikatele a živnostníky, na tuto politiku zdražování zkrátka doplácejí všichni.
Uvedu ještě jeden konkrétní příklad ze života. Česká republika vyrábí takové množství elektrické energie, že ji má přebytek. Přitom ji nesmyslně vyváží do sousedního Německa s tím, že ji od nich, konkrétně z burzy v Lipsku, kupuje čtyřikráte dráže, než je její výrobní cena. Podle nás, podle odborů, na burzu v Lipsku by se měl převážet pouze její přebytek. Prostě bez objemu elektřiny, která by se spotřebovala u nás. Jenže, jak jsme se nedávno od jednoho významného politika ODS dozvěděli, tento návrh je neprůchodný. Vláda ho nemůže učinit z důvodu, že by nám potom sousední Němci nedodávali zemní plyn, který je sice z ruských nalezišť, ale je k nám transportován právě přes Německo. Řekl bych, že na tomto příkladu je názorně vidět servilita členů současné vlády, a zároveň i celé vládní pětikoalice, nikoliv hájení národních zájmů!
Vraťme se k rostoucím cenám potravin. Opravdu nejsme schopni náš trh stabilizovat?
Musím zde konstatovat, že kvůli nesprávné, a to nejen zemědělské, ale i celkové hospodářské politice současné vlády, náš trh stabilizovat nelze. Ministr Marian Jurečka v Lucerně sice dával ruku na to, že vláda trh s potravinami stabilizuje. Ale, já si přesně pamatuji, jak to u nás za posledních 30 let chodilo. Stačí jenom připomenout různé kauzy, které jsme u nás prožili. Pamatujete na tu slávu, když se naše cukrovary v 90. letech prodávaly do zahraničních rukou. Údajně proto, že to našemu cukru pomůže na zahraničních trzích. Byly to zemědělské odbory, které již tehdy varovaly před tímto krokem. Co se nestalo? Kvóta na výrobu cukru byla od těchto zahraničních společností prodána do Bruselu. Jak to dopadlo? Cukrovary se u nás postupně zlikvidovaly. Dnes máme, z původních více než padesáti cukrovarů v českých zemích po r. 1989, jen sedm cukrovarů. Takže se dá říci, že naši občané platí za drahý cukr, ač jsme ho, před lety, vyráběli, jako nejlevnější v Evropě.
To samé je v otázce produkce vepřového masa u nás. Jak je možné, že taková velmoc ve vepřovém mase, jako bylo před lety Československo, tak najednou Česká republika neprodukuje ani 40 procent objemu masa, které se spotřebuje na našem trhu. Znovu se ptám, jak naši politici, v předchozích vládách, řídili české zemědělství? Vždyť jsme produkci vepřového masa snížili o více než 60 procent.
Ještě musím dodat, že snížení produkce vepřového masa, logicky vedlo k propouštění zaměstnanců. Jako předseda odborů, který zastupuje zaměstnance, potažmo i české občany, jenom podotýkám, že na to již čeští politici zapomněli. Vždyť nyní razí linii podpory malých zemědělců, nejspíše proto, že to byli velmi dobří voliči současné vládní pětikoalice.
Mimochodem, tehdejší ministr zemědělství za ODS Petr Bendl před několika lety říkal, že když něco chybí, tak se to prostě doveze. Platí tato teze i dnes?
Ano, slyšíme, jak od současné vlády či od celé vládní koalice, že obilí v Evropě je dost, tak si ho prostě dovezeme. Napadá mne, že asi tím způsobem, jako si dovážíme elektřinu z Německa, která je na základě obchodu na burze v Lipsku čtyřikráte dražší, než je její výrobní cena u nás. Přitom česká vláda pořád ujišťuje naši společnost, že dělá opatření proti drahotě. Jak to, že vláda nedokáže, aby Česká republika vystoupila z tohoto nemravného trhu, který je likvidován německým přístupem k výrobě elektrické energie.
Právě v této souvislosti chci říci, že již před lety, když EU povolila obchodování s emisními povolenkami, tak naši experti hned ve svých analýzách vyhodnotili, že se tím dramaticky zvedou ceny povolenek, a že by se s nimi nemělo obchodovat. Jenom podotýkám, že naše odbory, mají perfektní analytický tým, nad nímž mnohdy podnikatelé ohrnují nos, což mne mrzí. Protože jejich předpovědi a analýzy naprosto sedí, jak se vždy posléze ukáže.
Takže, když se vrátím k emisním povolenkám, tak jsme si to vyhodnotili, že to dramaticky zvýší cenu elektrické energie na trhu. Zároveň podotýkám, že občané mají většinou roční smlouvy, tak, až jim skončí tato jejich roční fixace ceny, tak to při prodloužení jejich smlouvy na další rok, pocítí v tom, jak se jim zvedne cena jejich zálohy. Ale, podnikatelé to mají zařízeno jinak. Růst cen nakonec uvidí velmi dramaticky. Zkrátka, my jsme před pár roky nedokázali v Bruselu říci, že by se s těmi povolenkami nemělo obchodovat, protože to nakonec povede k růstu cen elektrické energie.
Ovšem, je zde potom otázka, jaký vývoj nás dále čeká? Vždyť v Německu se chystají vypnout další tři jaderné elektrárny, a tak naprosto utlumit výrobu elektřiny z jádra, což se u nich samozřejmě projeví potřebou získat chybějící elektřinu jinde. Razí se teorie náhrady z obnovitelných zdrojů. Ale mnozí odpovědní experti na energetiku poukazují na to, že slunce po celý rok nesvítí a vítr rovněž celý rok nefouká, což se týká solárních a větrných elektráren z tzv. obnovitelných zdrojů. Výsledkem ovšem je, že Němci, kteří šmahem chtěli zrušit uhelné elektrárny, si je nyní ponechávají v pohotovosti, aby dodali elektřinu, bude-li to potřeba. Tento vývoj v sousedním Německu by si naši zaměstnavatelé a podnikatelé měli uvědomit. Uvědomit by si to měla především tato vláda. Měla by hledat odpověď na to, jak to nadále bude s vývozem naší elektřiny do Německa, a zda by neměla spíše myslet na potřeby našeho hospodářství.
Co Českou republiku, podle vás, nejbližší budoucnosti čeká?
Podle nás, odborářů, nás v prvé řadě nemine dramatické zvyšování cen potravin. Je však nutné podotknout, že na růstu cen zboží a služeb, má enormní vliv růst cen energií. Takže, kromě obchodování s emisními povolenkami, je to především politika Green Dealu, jak ji uplatňuje Evropská unie. To je snaha o dosažení uhlíkové rovnováhy do ro roku 2050. Tedy, uhlík, který se vyprodukuje, tak se také spotřebuje a nepůjde do ovzduší. Přitom skutečnost je taková, že Evropská unie vyprodukuje jen asi 8 procent CO2, oproti jiným průmyslovým zemím ve světě. Výsledkem této politiky Green Dealu, kterou v Evropské komisi, a potažmo v celé EU, prosadil místopředseda EK Franz Timmermans, je to, že zde máme energetickou chudobu, kdy mnoho lidí u nás není schopno ze své mzdy či důchodu utáhnout obrovský nárůst cen energií, k němuž od loňského podzimu došlo. Vždyť růst energií se podepsal na tom, že prakticky zdražilo všechno.
Ale vláda, která by měla učinit určitá rozhodnutí zásadního významu, jak z této situace ven, jak pomoci k nápravě situace, zatím analyzuje a hledá řešení. Maximálně schválí pomoc občanům i firmám spíše kosmetického rázu. Vždyť právě kvůli této politice současné vlády již u nás zkrachovalo 4500 podnikatelů a živnostníků.
Takže to vidíte tak, že současná vláda nic neřeší…
Odbory například navrhují vládě zastropování cen energií, případně i pohonných hmot. Pokud jde o zastropování cen potravin, tam je situace, v tomto směru, složitější. Myslíme si, však, kdyby česká vláda změnila Strategický plán Společné zemědělské politiky, podle návrhů a připomínek produkčních zemědělců, ti by poté dostali dostatečný prostor k tomu, že by dokázali úspěšně konkurovat zahraničním potravinám, které jsou k nám dováženy a na pultech často nabízeny levněji než ty české, a to proto, že jsou tamějšími zahraničními vládami nekalým způsobem dotovány.
Agrární komora ČR, Zemědělský svaz ČR, i náš odborový svaz, měl od počátku letošního roku spoustu jednání s vládou. Bohužel, díky přístupu či spíše nepřístupu této vlády k našim návrhům a připomínkám, se nalézáme v situaci, kdy v českém zemědělství, potažmo i českém potravinářství, dojde k výraznému hrozí snižování objemu zemědělské produkce, a to zejména tím, že dojde k postupnému zániku živočišné výroby u nás. Za odbory ještě připomenu, že se nepodařilo dojednat i řadu jiných otázek, například zvýšení minimální mzdy atd. Vláda svým přístupem vše odsouvá a hrne před sebou. Tudíž se ptám, kdy to skončí?
Odpověď je, podle nás, jediná. Českou republiku můžeme podržet tehdy, když dokážeme tlačit na vládu, protože každá vláda jedná jen pod tlakem. To by si lidé u nás měli uvědomit. Něčeho dosáhnout na vládě dobrovolně, to se prakticky nedá. Čeští zemědělci, ale s nimi i ostatní občané, jsou v pozici, kdy, díky nesprávné politice vlády, prohrávají. Pokud chtějí zvítězit, musí zatlačit. Podle zemědělských odborů nastal již čas nejen na protesty a demonstrace, ale přímo i na generální stávku. Generální stávkou to v listopadu 1989 začalo, generální stávku současná situace vyžaduje i nyní.
Miroslav Svoboda