Když jsem před rokem řekl, že je u nás hospod moc ve vztahu k počtu lidí, že se všichni na tom malém hřišti nemohou uživit, byl jsem rázem největší nepřítel hospodských. Dokonce někteří neváhali a vytiskli můj portrét s návodem, jak se do něho trefovat šipkami.
Ale jak se říká, všeho do času. Fakt nemám ani nejmenší radost z toho, že na moje slova došlo. Ale tržní ekonomika má určitá zákonitosti a ty se dlouhodobě nedají obcházet.
Naše hospody a restaurace si tento stav z největší části dobrovolně vybraly samy. Byl to přece jejich představitel pan Stárek, president jejich asociace, který zuby nehty bojoval za zrušení stravenek pro zaměstnance. Že prý to zvýší počet lidí v restauracích a hospodách, kteří tam budou chodit na oběd a nebudou platit těmi „prokletými“ poukázkami.
Varovali jsme je, že to tak nebude. Že je přece velký rozdíl vyndat z peněženky stravenku, za kterou si musím koupit oběd, nebo stovku či dvoustovku. Bylo to marné. Hospodští se těšili, až zase budou mít hotovost. Ono totiž mít hotovost svádí k tomu krátit tržby a pak i daně.
V tom jim mimochodem pomohlo i ministerstvo financí zrušením EET – prý aby se zotavili po covidu. Také toto ministerstvo si myslelo, že zrušením stravenek dostanou teplé jídlo další statisíce lidí.
Svatá prostoto – vždyť stravenky jsou dobrovolné resp. vyplácení příspěvku na stravu je dobrovolné – to přece není povinnost podnikatele…. Kdo lidem dával stravenky předtím, přispívá na stravu i dnes a kdo stravenky nedával, tak ani dnes nepřispívá na stravu.
A je tu ještě jedna věc. Za likvidaci hospod mohou i naše pivovary. Je fakt zajímavé, jak si podřezávají pod sebou větev tím, že lidi ekonomicky nutí pít lahvové pivo. Láhev desítky piva se v akci v supermarketu prodává za asi 15 korun a často méně. V hospodě je totéž pivo za 30 korun – a to už je rozdíl, když si někdo dá dvě tři piva po obědě. A to už nemluvím o dvanáctce. V akci za 23 nebo 24 korun a v hospodě za 50 a v Praze alespoň za 65 korun. Kdo by se dával tři taková piva?
Jen si spočítejme, za kolik se ta láhev desítky asi tak dodává z pivovaru do supermarketu. Rozhodně za méně než 10 korun a hospoda půl litru stejné čepované desítky či jedenáctky prodává za třicet, pětatřicet korun? To sice není špatný kšeft, ale taky důvod, proč to hospoda nemůže ustát.
No a to nemluvím o jídle. Přece ten známý guru našich hospod jim doporučoval, aby se nebáli a nechali si pořádně za své jídlo zaplatit. Některé jeho doporučované restaurace již nevydržely. Asi se někde stala chyba v jeho propočtech.
Chtít za smažák v hospodě 150 nebo i 180 korun je přece mimo realitu. Ale i polední meníčka za trochu menší peníze jsou problém. Ani zaměstnanci s průměrným platem si takový „luxus“ nemohou každý den dovolit. A tak zase začínají lidé chodit do práci s krabičkami s jídlem z domova. Tohle jsme chtěli? To je to teplé jídlo pro naše zaměstnance?
Když k tomu přidám růst cen energií, taky nájmů, pak likvidace nemalé části hospod je před námi. Nejsem z toho rád, ale z části za takový stav mohou samotní podnikatelé. Možná jsme je zhýčkali, když nás za covidu často v novinách vyzývali, abychom chodili nakupovat jídla a nehleděli jsme na to, kolik to stojí…
Řešení je asi jenom jedno – uskromnit se. Jsou přece hospody, které umějí nabídnout dobrý oběd něco málo přes stovku. Není jich moc, ale najdou se – ty mají plno a lidé si je chválí…